Rudolf Steiner

Na základě Goethova oživujícího principu, prarostliny, postuloval později Rudolf Steiner svoji koncepci éterického těla. Steiner se seznámil s Goethovým dílem a jeho názory během studií ve Vídni díky profesoru Schröerovi. Steinera fascinovalo, že Goethe zavedl do botaniky pojem metamorfóza, jímž vysvětloval skutečnost, že v přírodě se všechno živé vyvíjí a že vlastně nic nezůstává tak, jak to Bůh kdysi stvořil.

Literární historik Karl Julius Schröer doporučil Steinera vedení nově založeného Goethova a Schillerova archivu ve Výmaru. Stal se šéfredaktorem vydání vědeckých spisů Johanna Wolfganga von Goethe.

První svazky redigované Steinerem byly všeobecně přijímány velmi kladně a byly dokonce oceněny v řadě odborných recenzí. Zásadně přispěly k popularizaci Goethovy přírodovědecké práce a jeho široce rozkročeného díla, které bylo až do té doby vnímáno takřka výhradně jako básnické a dramatické. Na konci působení ve Výmaru se na Steinera ovšem snesla kritika, která mu vytýkala, že vydané práce údajně nepředstavovaly Goethův světonázor, ale jeho vlastní. Přestože byl velice svědomitý, obviňovali ho i z technických chyb a nedbalosti. Steiner, který zpočátku přistupoval k vydavatelské činnosti přírodovědeckého Goethova odkazu s velikým odhodláním, začal považovat práci ve výmarském archivu za břemeno a činnost ukončil.

Prarostlina a éterické tělo

Goethův duchovní odkaz v něm ovšem zanechal hluboké stopy. Rudolf Steiner žil v době, která světu vtiskla materialistický pocit, že živé tělo není nic jiného než souhrn fyzických látek a sil, jaké se vyskytují v minerálu. V živém těle, bylo řečeno, je toto spojení složitější než v neživém, protože do hry vstupují biochemie, látková výměna a další faktory. Pokud byli vědci tehdejší doby ochotni připustit působení něčeho dalšího, hovořili o životní síle, která je v živém těle připojována k fyzickým látkám podobně jako magnetická síla k železu v magnetu. Smrt, podle Steinera klíč k pochopení „skrytého tajemství ve viditelném“, byla podle nich jen odevzdáním biogenních prvků zpátky přírodě.

V roce 1910 vyšla jedna ze Steinerových stěžejních knih, Die Geheimwissenschaft im Umriss (Tajná věda v nástinu). Popisuje v ní člověka jako bytost složenou z těla fyzického, které má společné s rostlinnou říší, éterného, životního, a astrálního, někdy také zvané spánkového, které už mají na rozdíl od rostlin zvířata. Korunou Stvoření je člověk se svým já a všemi uvedenými těly.

„Je třeba rozlišovat zjevné od skrytého,“ píše. „Neboť během života musí toto skryté ustavičně bojovat proti minerálním látkám a silám ve fyzickém světě… Vše živé má éterné tělo.“

Rudolf Steiner nechápal slovo éter v tom smyslu, jak ho pojímá fyzika, jako všudypřítomnou substanci pro šíření elektromagnetického záření. „Má ho být použito pro to, co je přístupné vyššímu zření a co je pro smyslové pozorování poznatelné jen ve svých účincích.“ Ani slovo tělo nemá být podle něj bráno doslovně: „K označení vyšších skutečností bytí je třeba používat slov obyčejné mluvy, která pro smyslové pozorování vyjadřují jen smyslovou skutečnost. V tomto smyslu ovšem není přirozené „éterné tělo“ ničím tělesným, jakkoli jemně si ho můžeme představovat.“

V knize Tajná věda v nástinu také píše, že éterné tělo proniká všude fyzickým tělem a je jakýmsi vnitřním architektem. Jeho proudy a pohyby jsou udržovány ve svém vnějším tvaru a podobě právě jím. Éterné, někdy také éterické tělo, má přibližně tutéž formu jako tělo fyzické, ovšem protože je to tělo sil, má z pohledu jasnovidce tvar paprskovité hvězdy. V pozdějších přednáškách uvedl, že podle starého alchymického principu je éterické tělo u muže ženské a u ženy mužské. Tuto koncepci později rozvinul Carl Gustav Jung.

Články Jiřího Kuchaře

• 
  Začínají růst plané česneky
  Česnek z čeledi liliovitých patří snad k nejrozšířenějším a nejstarším léčivým rostlinám na světě. Existuje více druhů a poznáte je podle intenzivního pachu, který způsobuje hlavně allicin. Díky němu účinkuje česnek obecně proti bakteriálním zárodkům rezistentním na penicilin.
• 
  Kurkuma do čaje i do medu
  Kurkuma je účinným přírodním antibiotikem působícím proti mikrobům, virům a kvasinkám.
• 
  Břečťan na revma
  „Břečťan je velice vhodný na obklady při revmatických bolestech, při artritidách. Je vynikající na zevní použití,“ říká Vláďa Vytásek v únorovém čísle měsíčníku Regenerace.
• 
  Zimní čas aloe
  Během roku pomůže šťáva z aloe vaší mikroflóře, kde působí jako prebiotikum. Je proto vynikající do smoothies, kam můžete před rozmixováním nařezat celý oloupaný list.
• 
  Jednoduchý novoroční protivirový čaj Marie Treben
  Zajímavý recept na jednoduchý protivirový čaj jsme získali z odkazu rakouské bylinářky Marie Treben, autorky slavné knihy Byliny z Boží zahrady.
• 
  Protivirový silvestrovský ocet podle Mattioliho
  Autoři knihy Přírodní antibiotika a antivirotika v kuchyni uvádějí v kapitole o využití různých druhů octa jeden opravdu zajímavý a jednoduchý. Jeho autorem je italský bylinář Mattioli, který tento ocet zmiňuje na několika místech svého slavného díla Herbář aneb Bylinář. 
• 
  Jmelí v doporučení dvou bylinářů
  Jmelí roste jako parazit na stromech po celý rok a za nejlepší se považuje borovic nebo právě z jabloní. Doporučení litovelského znalce Vládi Vytáska i prvorepublikového bylináře Emanuela Šteffka.
• 
  Šalvěj na zimu
  „Každý velice prospěje svému tělu, když občas vypije šálek čaje šalvějového,“ píše bylinář Emanuel Šteffek v knize Zdroj zdraví z roku 1936.
• 
  Ostružinové listí proti parodontóze
  Ostružiník je nezmar, jehož šlahouny mohou dorůst až deseti metrů, a jeho listí je i pod sněhem stále ještě krásně zelené. „Hojí všelijaké poruchy a hnisání v ústech a utvrzuje viklavé zuby.“ Tak poeticky popsal italský bylinář Mattioli to, co dnes většina z nás zná jako zánět dásní.
• 
  Šípky před mrazem
  Plody růže šípkové, lidově také pomeranče severu, jsou stále ještě na keřích. Emanuel Šteffek v knize Zdroj zdraví (1936) uvádí: „Plody plané či šípkové růže neměly by scházeti v žádné domácnosti, neboť chovají v sobě tolik dobrých vlastností, že je ani oceniti nedovedeme“.
• 
  Bezové listy jsou ještě zelené
  Podle Vládi Vytáska a receptů v jeho knize Můj bylinkový svět pomáhají čerstvé listy ve formě obkladů při bolestech kloubů a revmatismu. Naklepané a důkladně přiložené dokonce vytahují vodu z kolena.
• 
  Bělotrn kulatohlavý
  Bělotrn kulatohlavý k nám přišel s Napoleonovými vojáky a ze zahrádek, které začátkem podzimu zdobil, se postupně dostal do volné přírody. Nemůžete ho přehlédnout, protože je opravdu krásný.
• 
  Sličná konopice smrduté vůně
  Na okrajích lesů můžete ještě teď najít konopici velkokvětou, zvanou také sličná. Mattioli, který ji nazývá hluchá kopřiva, o ní píše, že uzdravuje všeliké otoky a odstraňuje tvrdé boule a záušnice.
• 
  Jahůdkový julep
  Na keřích už se černají plody bezu černého. Jíst syrové nedoporučujeme, ale v knize Svět přírodních antibiotik uvádíme Mattioliho recept na bezový julep, což je staročeské označení hustého a poměrně krátce vařeného sirupu.
• 
  Léčivá pochoutka pozdního léta
  Ostružiník vznikl podle řecké legendy z krve, kterou bohové prolili v boji s Titány. Na konci léta krásně postupně dozrávají jeho plody. Pro léčebné účely se donedávna užíval jenom list. To se změnilo poté, kdy byly na konci 20. století popsány výjimečně silné ochranné a antioxidační účinky bioflavonoidů obsažených v plodech.
• 
  Chmel nepatří jen do piva
  Pazochy neboli chmel otáčivý není dobrý jenom k vaření piva. Chmelové šištice jsou vhodné do antibiotických a antivirotických směsí. Konec srpna je ideální pro sběr a sušení. Se sběrem ale počkejte alespoň tři dny po skončení dešťů.
• 
  Tinktura konce léta z lichořeřišnice
  Lichořeřišnici můžete pěstovat všude, třeba v truhlíku za oknem. Když se o ni budete hezky starat, vyroste vám jako tahle v bavorském Rothenburgu, kde je považována za přírodní antibiotikum budoucnosti.
• 
  Indiánská bylina
  Třapatkovka nachová je severoamerická divoká rostlina, kterou medicínsky využívaly prérijní indiánské kmeny. Dakotové sypali prášek z kořene do ran a intuitivně přitom spoléhali na jeho antibiotické působení a Arapahové si přikládali na rány čerstvé pomačkané listy.