V ajmarštině, původním jazyce indiánů z jižní oblasti And, znamená vilcacora svatá rostlina. Dřevnatá liána roste od Hondurasu po Bolívii a česky se botanicky jmenuje řemdihák plstnatý (Uncaria tomentosa). Jenže tak ji zná málokdo, ovšem název uňa de gato, kočičí dráp, je proslulý.
Jméno uncaria jí dal roku 1789 německý přírodovědec Johann von Schreber a odvodil ho od latinského uncus, hák. Rod Uncaria má asi čtyřicet druhů a léčebně se využívá především tento. Tradiční prostředek jihoamerického léčitelství objevil pro západní svět až rakouský přírodovědec Klaus Keplinger.
Roku 1974 se v Peru dozvěděl o zázračném uzdravení osmdesátiletého dona Luise, který trpěl dnou a rakovinou plic. Jeden z jeho synů hledal pomoc u indiánského šamana, a ten dával jeho otci denně poměrně vysokou dávku, až dva litry infuze vývaru z této liány. Po půl roce užívání se pacient uzdravil a žil až do devadesáti let.
Klaus Keplinger zahájil výzkum rostliny a mezi lety 1979 až 1984 byly v USA registrovány tři patenty na různé léčivé složky. V květnu 1994 se v Ženevě konala pod záštitou WHO první mezinárodní konference na téma Uncarie tomentosa. Přednášející, většinou z řad lékařů, potvrdili zvýšení imunity téměř o šedesát procent, což liánu předurčuje k podpůrné léčbě mnoha nemocí. Na konferenci vystoupili experti z univerzity v Neapoli, ze School of Medicine na univerzitě v Louisianě. V imunologickém ústavu Niwa v Kochi-ken v Japonsku později objevili v kůře pět prokyanidů, ve vodě rozpustných flavonoidů s protizánětlivými účinky. Odborníci z jiných ústavů potvrdili účinek při zadržování tekutin, prevenci nádorů a nejrůznějších virových onemocnění, parazitárních infekcí, zánětlivých střevních onemocnění a také chronických zažívacích problémů. Vědecké výzkumy přednesené v Ženevě potvrdily kromě jiného schopnost potlačovat infekce a nachlazení. Alkaloidy izopteropodin a ryncofylin mají schopnost blokovat akumulaci krevních destiček a trombů a hirsutin a mitraphyllin podporují fagocytózu, pohlcování cizorodých částic bílými krvinkami.