Na Brenneru, 8. září 1786 večer:
„Nyní mám sice svého Linného po ruce a jeho názvosloví jsem si již důkladně vštípil; kde však vzít čas a klid k určování, které se ostatně – znám-li se dobře – nikdy nemůže stát mojí silnou stránkou? Proto zaostřuji zrak na jevy obecné… moji pozornost upoutalo, že na rostliny má zřejmě vliv nadmořská výška, protože mně známé rostliny vykazovaly ve svém růstu změny; pokud v nížině byly jejich větve a stonky silnější a šťavnatější, pupeny vyrážely blíže u sebe a listy byly široké, pak výše v horách byly tytéž větve a stonky jemnější, očka byla vzdálenější, takže od jednoho pupenu ke druhému byly větší mezery a listy se utvářely spíš kopinatě.“
Tři roky v Itálii
Rodák z Frankfurtu na Mohanem navázal v roce 1776 vztah s Charlottou von Stein. Náklonnost trvala deset let, než přešla do krize. Byl také v tísni tvůrčí: Když mu vydavatel Göschen nabídl v roce 1786 souborné vydání jeho díla, uvědomil si, že za posledních deset let se u něj vlastně neobjevilo nic nového. Faust, Egmont a Vilém Meister byly teprve v podobě fragmentů a pro svojí divadelní hru Torquato Tasso hledal odpovídající motivy, které by uspokojily dvorní nároky výmarského vévodství, kde působil.
„Po třetí hodině ranní jsem se 3. září 1786 tajně vykradl z Karlových Varů, protože by mě jinak nebyli pustili.“
Během cesty, jež se protáhla na tři roky, se chtěl seznámit s antickým uměním, které pokládal za vrchol evropské kultury. V té době ho velice zajímala příroda a systematicky řešil vědecké otázky, které s ní souvisely. Do hloubky se zajímal hlavně o geologii, mineralogii, botaniku a také o osteologii, nauku o kostrách. V roce 1784 napsal proslulou esej O žule a plánoval knihu, kterou chtěl nazvat Román Země.
Zápis z Brennerského průsmyku, kdy byl na cestě teprve pátým dnem, prozrazuje velice niterný vztah k přírodě. Jeho přítel Friedrich von Schiller mu jednou řekl, že za vším hledá ideje. Bylo to skutečně tak: Prarostlina, někdy také původní rostlina, německy Urpflanze, je termín, který ho napadl během botanických studií, když se ponořil do zkoumání systému Carla von Linné. Představoval si rostlinu, „ztělesňující typ kvetoucí rostliny par excellence, z níž člověk může myslet na všechny tvary rostlin.“
Prarostlina
V Palermu si v úterý 17. dubna 1787 zapsal pozoruhodné věty, v nichž poprvé použil nové slovo:
„Je to věru neštěstí, když jednoho pronásleduje a pokouší mnoho různých běsů! Dnes ráno jsem si vyšel do veřejných sadů s pevným, klidným předsevzetím, že budu pokračovat ve svých básnických snech; avšak než jsem se nadál, dohonilo mne jiné strašidlo, které se za mnou v těchto dnech již plížilo. Mnoho těch rostlin, které jsem byl zvyklý vídat jen ve kbelících nebo v kořenáčích, ba po většinu roku jen za okny skleníků, stojí zde vesele a svěže pod širým nebem, a tím, že dokonale naplňují svoje poslání, chápeme je tu lépe. Tváří v tvář tolika novým a obnoveným tvarům mi opět napadl můj starý vrtoch, zda bych snad v tomto množství nemohl objevit původní prarostlinu. Něco takového přece musí existovat! Podle čeho bych jinak poznal, že ten nebo onen výtvor je rostlinou, kdyby nebyly všechny vytvořeny podle jednoho vzoru?
Pokoušel jsem se vypátrat, v čem se vlastně všechny ty různé podoby od sebe navzájem liší. A vždy jsem našel víc podobností než odlišností – a chtěl-li jsem použít své botanické terminologie, pak to sice šlo, ale nebylo to k ničemu, jen mne to zneklidňovalo a nepomáhalo mi to kupředu.“
Goethe chápal původní rostlinu, prarostlinu, jako koncepční konstrukci, jako základní stavební plán Stvořitele. Možná bychom mohli použít termín archetyp rostliny. Jeho sklon, vášeň, která vzešla z objevu potvrzeného italskou cestou, ho provázela celý život. Jedním z výsledků tohoto nadšení bylo dílo Versuch die Metamorphose der Pflanzen zu erklären (Pokus o vysvětlení metamorfózy rostlin), které vyšlo v roce 1790, dva roky po návratu z Itálie.
Rostliny podle tohoto pojetí působí jako celek a nikoli jen díky svým specifickým obsahovým vlastnostem.
V srpnu 1816 se k tématu vrátil v zajímavém dopise, jehož adresátem byl Nees von Esenbeck. Tento německý lékař, botanik, přírodovědec a stoupenec animálního magnetismu Franze Antona Mesmera, byl okouzlen slovy:
„V deníku mojí Italské cesty, která se právě nyní tiskne, jsem usiloval o poznání příčin vegetativní transformace. V té době jsem hledal původní rostlinu, netuše, že jsem vlastně narazil na mnohem širší ideu, kterou bych mohl v přírodě dál rozvíjet.“ Goethe byl z objevu šťastný: „Sledoval jsem všechny rostlinné části, jak jsem je pozoroval v jejich proměnách, a až jsem v posledním místě svojí cesty, na Sicílii, úplně pochopil prapůvodní totožnost všech rostlinných částí. Snažím se oživující princip rostlin spatřovat všude a znovu si jej uvědomovat.“
Na základě tohoto oživujícího principu postuloval později Rudolf Steiner svoji koncepci éterického těla.