Rudolf Steiner

Na základě Goethova oživujícího principu, prarostliny, postuloval později Rudolf Steiner svoji koncepci éterického těla. Steiner se seznámil s Goethovým dílem a jeho názory během studií ve Vídni díky profesoru Schröerovi. Steinera fascinovalo, že Goethe zavedl do botaniky pojem metamorfóza, jímž vysvětloval skutečnost, že v přírodě se všechno živé vyvíjí a že vlastně nic nezůstává tak, jak to Bůh kdysi stvořil.

Literární historik Karl Julius Schröer doporučil Steinera vedení nově založeného Goethova a Schillerova archivu ve Výmaru. Stal se šéfredaktorem vydání vědeckých spisů Johanna Wolfganga von Goethe.

První svazky redigované Steinerem byly všeobecně přijímány velmi kladně a byly dokonce oceněny v řadě odborných recenzí. Zásadně přispěly k popularizaci Goethovy přírodovědecké práce a jeho široce rozkročeného díla, které bylo až do té doby vnímáno takřka výhradně jako básnické a dramatické. Na konci působení ve Výmaru se na Steinera ovšem snesla kritika, která mu vytýkala, že vydané práce údajně nepředstavovaly Goethův světonázor, ale jeho vlastní. Přestože byl velice svědomitý, obviňovali ho i z technických chyb a nedbalosti. Steiner, který zpočátku přistupoval k vydavatelské činnosti přírodovědeckého Goethova odkazu s velikým odhodláním, začal považovat práci ve výmarském archivu za břemeno a činnost ukončil.

Prarostlina a éterické tělo

Goethův duchovní odkaz v něm ovšem zanechal hluboké stopy. Rudolf Steiner žil v době, která světu vtiskla materialistický pocit, že živé tělo není nic jiného než souhrn fyzických látek a sil, jaké se vyskytují v minerálu. V živém těle, bylo řečeno, je toto spojení složitější než v neživém, protože do hry vstupují biochemie, látková výměna a další faktory. Pokud byli vědci tehdejší doby ochotni připustit působení něčeho dalšího, hovořili o životní síle, která je v živém těle připojována k fyzickým látkám podobně jako magnetická síla k železu v magnetu. Smrt, podle Steinera klíč k pochopení „skrytého tajemství ve viditelném“, byla podle nich jen odevzdáním biogenních prvků zpátky přírodě.

V roce 1910 vyšla jedna ze Steinerových stěžejních knih, Die Geheimwissenschaft im Umriss (Tajná věda v nástinu). Popisuje v ní člověka jako bytost složenou z těla fyzického, které má společné s rostlinnou říší, éterného, životního, a astrálního, někdy také zvané spánkového, které už mají na rozdíl od rostlin zvířata. Korunou Stvoření je člověk se svým já a všemi uvedenými těly.

„Je třeba rozlišovat zjevné od skrytého,“ píše. „Neboť během života musí toto skryté ustavičně bojovat proti minerálním látkám a silám ve fyzickém světě… Vše živé má éterné tělo.“

Rudolf Steiner nechápal slovo éter v tom smyslu, jak ho pojímá fyzika, jako všudypřítomnou substanci pro šíření elektromagnetického záření. „Má ho být použito pro to, co je přístupné vyššímu zření a co je pro smyslové pozorování poznatelné jen ve svých účincích.“ Ani slovo tělo nemá být podle něj bráno doslovně: „K označení vyšších skutečností bytí je třeba používat slov obyčejné mluvy, která pro smyslové pozorování vyjadřují jen smyslovou skutečnost. V tomto smyslu ovšem není přirozené „éterné tělo“ ničím tělesným, jakkoli jemně si ho můžeme představovat.“

V knize Tajná věda v nástinu také píše, že éterné tělo proniká všude fyzickým tělem a je jakýmsi vnitřním architektem. Jeho proudy a pohyby jsou udržovány ve svém vnějším tvaru a podobě právě jím. Éterné, někdy také éterické tělo, má přibližně tutéž formu jako tělo fyzické, ovšem protože je to tělo sil, má z pohledu jasnovidce tvar paprskovité hvězdy. V pozdějších přednáškách uvedl, že podle starého alchymického principu je éterické tělo u muže ženské a u ženy mužské. Tuto koncepci později rozvinul Carl Gustav Jung.

Články Jiřího Kuchaře

• 
  Eukalyptus. Příjemný domácí pomocník
  „Když jsem trpěl rýmou, nechal jsem postavit na kamna kastrol s vodou a nakapat do něj trochu oleje z listů tohoto božského stromu,“ pochvaloval si kapitán James Cook eukalyptový olej.
• 
  Zvěšinec jako zdroj vitaminu C
  Zvěšinec zední většina lidí nezná a na kamenných zdech často ani nevnímá. V jižní Evropě se někdy používá jako salátová zelenina. Je bohatý na vitamin C a ve starém Římě se s ním léčily svrab a kurděje. Ve Francii je tradiční součástí jarních kúr.
• 
  Bílé fialky
  Podle bylináře Vládi Vytáska má violka bílá stejné léčivé účinky jako známější fialová odrůda. Můžete ji najít na procházce na kraji lesa na slunných místech. Hlavní indikací podle Jiřího Janči jsou záněty dýchacích cest, nemoci očí, uší a revmatismus.
• 
  Božská bylina
  Květ fialky byl oblíbený ve starověkém Řecku a stal se symbolem Athén. Zajímavou postavou řecké mytologie je Iamus, syn Apollóna a nymfy Evadne. Ta ho po narození opustila a nechala ležet v arkadské divočině na lůžku z fialek, kde ho hadi krmili medem.
• 
  Sušené jehnědy bylináře Pavla
  Pavel Váňa si na svých pošťáckých cestách autem v okolí Nového Bydžova všímal nejen léčivých bylin, ale i stromů a keřů. Od svojí matky, která pocházela ze Sudet, kde hojně roste líska, znal německý recept. Její jehnědy jsou, podobně jako vrbové, atraktivní nejen pro lidi, ale také pro mnoho druhů hmyzu.
• 
  Překvapení jménem wasabi
  Loňské doporučení MUDr. Josefa Jonáše jsem si vzal k srdci a vysadil japonský křen. Dokud listy rostly, příležitostně jsem je pojídal a přidával do salátů, kde jsem ocenil jeho štiplavou chuť. Koncem léta jeho oddenky zvadly a já se s ním tiše rozloučil. Teď v březnu mě ale čekalo milé překvapení, protože na záhonu začaly rašit jeho listy.
• 
  Jednoduchý novoroční protivirový čaj Marie Treben
  Zajímavý recept na jednoduchý protivirový čaj jsme získali z odkazu rakouské bylinářky Marie Treben, autorky slavné knihy Byliny z Boží zahrady.
• 
  Protivirový silvestrovský ocet podle Mattioliho
  Autoři knihy Přírodní antibiotika a antivirotika v kuchyni uvádějí v kapitole o využití různých druhů octa jeden opravdu zajímavý a jednoduchý. Jeho autorem je italský bylinář Mattioli, který tento ocet zmiňuje na několika místech svého slavného díla Herbář aneb Bylinář. 
• 
  Růže na zimu
  Růže byla zasvěcena Venuši, římské bohyni lásky, a byla spojována i s jejím synem Amorem, u Řeků s Erótem. V keltské lidové legendě byl putující, křičící duch umlčen tím, že mu byla při každém novoluní předložena divoká růže.
• 
  Netřesk proti plísním i zvonění v uších
  Netřesk střešní, někdy také zední, byl od antiky považován za ochránce před bouřkami a z tohoto důvodu se pěstoval na střechách domů. Jeho šťáva vám pomůže při nedoslýchavosti, ušním zánětu nebo při zvonění v uchu.
• 
  Pelyňkové požehnání
  Ať už jde o pelyněk pravý, pelyněk černobýl, či pelyněk pontický, obsah léčivých látek předurčuje každý z uvedených druhů rozsáhlého rodu Artemisia do skupiny přírodních antivirotik.
• 
  Zplanělá dobromysl
  Když nám na zahradě zplaněla dobromysl, rozhodl jsem se ji využít jako koření i léčivou bylinu a udělat si bulharský tarator, který s MUDr. Josefem Jonášem popisujeme v knize Přírodní antibiotika a antivirotika v kuchyni. Příprava je velmi jednoduchá.
• 
  Třezalka proti běhavce
  Třezalku tečkovanou najdete na okrajích koňských výběhů, v příkopech i na loukách, kde vytváří nádherné žluté ostrovy. Italský bylinář Mattioli, který jí říkal červený zvoneček, popisuje jednoduchý recept proti průjmu.
• 
  Chmel ve smoothies
  Chmelu otáčivému se říká zelené zlato. Bylinář Vláďa Vytásek píše, že mladé výhonky chmele, lidově také pazoušky, se dodnes někdy užívají jako zelenina, které se říká chmelový chřest. Z výhonků se připravují polévky, omelety, ale mohou se i nakládat.
• 
  Křídlatka začíná růst
  Oddenky křídlatky využívá tradiční asijské léčitelství na špatně se hojící rány a proti rakovině žaludku a tlustého střeva. V prodeji jsou i u nás výtažky z křídlatky a za její nejvýznamnější látku se označuje resveratrol.
• 
  Prvosenka podle Mattioliho
  V českém překladu díla italského bylináře Mattioliho se prvosenka jarní jmenuje bílá bukvice. „Bílá bukvice, latinsky zvaná Primula veris, hned brzy zjara vychází a kvete,“ píše Mattioli a radí: „Drobné listíčko, jakmile vyráží, užívají rádi v salátu a vařený kořen dává se proti kamenu v ledvinách a měchýři.“
• 
  Sakuraba kukiča
  Zelený čaj a jeho léčivé účinky popsali Jiří Janča a Josef Zentrich v Herbáři léčivých rostlin. Píší, že listy čajovníku obsahují velké množství tříslovin a také soubor alkaloidů, kterým se říká tein. Má příznivý vliv na cévy a působí jako přírodní antibiotikum.
• 
  Bílý čaj
  Nedávno jsem objevil druh čaje, který jsem neznal. Bílý čaj ya bao, zabalené výhonky, je unikátní čaj z provincie Yunnan. Jsou to přírodně vytvarované zámotky divokých čajovníků, které po zmlazovacím řezu raší přímo z větví a po sklizni vytvoří zajímavý tvar.